Kdysi to byla pohádka. Přijedete do Ameriky s jedním kufrem, pár dolary v kapse a za pár let stojíte před vilou s bazénem, v garáži máte dvě auta a na účtu miliony. Hollywood tenhle příběh prodával desítky let. Jenže rok 2026 přináší nepříjemnou otázku: Je Amerika ještě pořád zemí neomezených možností, nebo se z ní stává místo, odkud lidé naopak utíkají?
Peníze na zateplení, fotovoltaiku nebo výměnu oken zní jako splněný sen. Jenže nové podmínky programu Nová zelená úsporám vyvolaly mezi rodinami bouřlivé reakce. Někteří mluví o obrovské šanci, jiní o další administrativní překážce. Co stát skutečně nabízí a kdo může získat nejvíc?
Ještě před pár lety byli Zdeněk a Radim snem každého personalisty. Dva ambiciózní chlapi kolem třicítky, perfektně oblečení, s drahými notebooky pod paží a nekonečnou chutí pracovat. V kancelářích velkého korporátu působili jako hvězdy, které míří na vrchol. Kolegové je obdivovali, šéfové je dávali za příklad a rodiny byly pyšné, že „to někam dotáhli“.
Domov by měl být místem pohody, klidu a příjemné atmosféry. Jenže právě doma často úplně zbytečně plýtváme — jídlem, vodou, elektřinou i penězi. A zatímco účty rostou a ceny v obchodech lámou rekordy, mnoho lidí si ani neuvědomuje, kolik financí doslova mizí mezi každodenními maličkostmi.
Ještě před deseti lety existoval poměrně jasný scénář dospělosti. Škola, práce, vztah, hypotéka, dítě. Vlastní byt byl symbolem úspěchu, stability a jistoty. Dnes ale stále víc mladých lidí tenhle model odmítá. Ne proto, že by byli líní nebo nezodpovědění, jak často slýchají od starších generací, ale protože jednoduše přestali věřit, že jim systém nabízí stejnou budoucnost jako jejich rodičům.
Luxus, o jakém si většina lidí může nechat jen zdát. Obří palác na pobřeží Černého moře, který bývá spojován s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, dál fascinuje celý svět. Megasídlo nedaleko Gelendžiku připomíná spíš rezidenci filmového padoucha než běžný dům. Uvnitř se mají nacházet soukromé lázně, kasino, ledový palác, podzemní tunel na pláž nebo legendární „aqua-diskotéka“.
Česká republika zažívá něco, co tu ještě nikdy nebylo. Výplaty rostou do rekordních výšin, firmy lákají zaměstnance na desítky tisíc korun měsíčně a průměrná mzda se za posledních deset let zvýšila o neuvěřitelné částky. Přesto stále více lidí říká jediné: „Na konci měsíce nám stejně nic nezbude.“
Budoucí rodiče by mohli získat část rodičovského příspěvku ještě před narozením dítěte. Chystaná změna má pomoci především ženám a rodinám, které nedosáhnou na peněžitou pomoc v mateřství, tedy klasickou mateřskou. Podle aktuálních informací by bylo možné vyplatit až 15 tisíc korun ještě před porodem. Peníze by se následně započítaly do celkové částky rodičovského příspěvku, která dnes činí 350 tisíc korun na jedno dítě a 700 tisíc korun u vícerčat.
Ještě nedávno bylo vlastní bydlení symbolem dospělosti. Dnes se ale pro Generaci Z mění v něco mnohem vzdálenějšího – v luxus, který je dostupný jen úzké skupině lidí. Mladí Češi čelí realitnímu trhu, který se odtrhl od jejich příjmů natolik, že vlastní byt přestává být reálným cílem.
Rok 2026 přinesl další růst mezd, ale také pořádnou dávku vzteku. Zatímco jedni počítají každou korunu před výplatou, jiní si za měsíc vydělají tolik, co běžný zaměstnanec za celý rok. A právě rozdíly mezi profesemi začínají Čechy rozdělovat víc než politika nebo fotbal.
Ještě před pár lety bývala vyšetření spánku tématem hlavně pro starší lidi. Chrápání, apnoe, únava po padesátce. Dnes ale lékaři i spánkové laboratoře hlásí překvapivý trend: čím dál častěji přicházejí mladí lidé kolem dvaceti a třiceti let. Generace, kterou starší často vnímají jako tu, která „má všechno jednodušší“, najednou bojuje s něčím, co bylo dříve výsadou přepracovaných manažerů — nespavo
Mileniálové, často označovaní jako generace Y, jsou lidé narození přibližně mezi lety 1981 až 1996. Vyrůstali v době obrovských společenských a technologických změn — pamatují si svět bez smartphonů, ale zároveň byli první generací, která naplno přijala internet, sociální sítě a digitální komunikaci.
Evropští řidiči, podnikatelé i obyčejné rodiny mají stále větší pocit, že se z ekologických pravidel stává nekonečný bič na běžný život. Nové emisní normy, drahé emisní povolenky, zákazy spalovacích motorů a tlak na „zelenou transformaci“ vyvolávají mezi lidmi obrovské emoce. Zatímco v Evropě politici řeší každý gram CO₂, ve zbytku světa podle kritiků podobná přísnost často vůbec neexistuje.
V hospodách, na sociálních sítích i v běžných rozhovorech se stále častěji objevuje věta: „Ukrajinci nám berou práci.“ Pro někoho je to jasný fakt, pro jiného nefér zkratka plná emocí. Jenže právě podobná témata nejsou černobílá. Pravda bývá nepříjemnější – a mnohem složitější. Od začátku války přišly do Česká republika statisíce lidí z Ukrajina.