Psychopati za volantem: Proč z nás plechová krabice dělá monstra

Jste slušný člověk. V obchodě se usmějete na prodavačku, podržíte dveře sousedovi a v práci se snažíte klidně a asertivně řešit konflikty. Jak je tedy možné, že pět vteřin po nasednutí do auta se z vás stane šílenec, který častuje své okolí těmi nejhoršími myslitelnými nadávkami a má upřímnou chuť zabíjet kvůli opožděnému blinkru? Vítejte v temném světě automobilové anonymity, kde mizí veškeré lidské zábrany a na povrch vyplouvá naše nejprimitivnější já.

Kouzlo falešné neviditelnosti

Když jdeme po chodníku a omylem do někoho vrazíme, okamžitě se omlouváme. Díváme se lidem do očí. Zafunguje přirozený respekt k osobnímu prostoru druhého člověka. Jakmile se ale zavřeme do dvoutunové ocelové klece s tónovanými skly, náš mozek přepne do naprosto odlišného režimu.

Zcela ztrácíme pocit, že lidé v ostatních vozech jsou živé bytosti. Najednou to jsou jen překážky. Obyčejné kusy plechu, které nám brání v plynulé jízdě. Tato izolace nám dává pocit neviditelnosti a absolutní beztrestnosti. Myslíme si, že jsme ve své vlastní soukromé bublině, do které nám nepsaná pravidla slušného chování zvenčí zkrátka nezasahují.

Ventil pro každodenní frustraci

Agrese za volantem ve skutečnosti totiž vůbec není o řízení. Je to ten nejdostupnější a nejlacinější ventil pro všechny naše potlačované životní frustrace. Naštval vás šéf? Máte problémy ve vztahu? Štve vás vaše výplata nebo to, že nestíháte vlastní život? V autě, bezpečně odříznutí od okolního světa, můžete konečně křičet.

Ten chudák, co před vámi na zelenou zareagoval o sekundu pomaleji, nebo řidič, který špatně zaparkoval, se stává dokonalým hromosvodem pro veškerý váš nahromaděný vztek. Ruku na srdce, řveme na ostatní řidiče se vztyčeným prostředníčkem proto, že bychom je chtěli doopravdy vychovávat, nebo prostě proto, že nám ten nekontrolovatelný výlev emocí dělá na chvíli zatraceně dobře?

Syndrom ocelového brnění

Automobilky nám navíc neustále prodávají pocit absolutní nadřazenosti. Masivní karoserie, agresivní masky chladičů, vyvýšené sedačky a dokonalé odhlučnění v nás vyvolávají dojem, že řídíme nezastavitelný tank. Ztrácíme kontakt s realitou. Myslíme si, že jsme nedotknutelní vládci silnic.

Zkuste si na malý moment představit, že byste se chovali ke svému okolí tváří v tvář přesně tak, jak se chováte za volantem. Pravděpodobně byste do týdne skončili s rozbitým nosem, bez přátel nebo rovnou na policejní stanici. Až příště chytnete amok kvůli někomu, kdo vám nedal přednost, zkuste si uvědomit jednu věc. Vaše sociální maska právě spadla a vy ukazujete svou nejtemnější stránku. A to všechno jen proto, že si naivně myslíte, že vás přes to sklo nikdo nevidí.