Květen v České republice každoročně spouští fascinující společenskou změnu. Z milionů účetních, automechaniků, manažerů a programátorů se ze dne na den stávají elitní hokejoví odborníci. Stačí, aby rozhodčí vhodil první puk do hry, a obýváky i hospody se zaplní lidmi, kteří přesně vědí, koho měl trenér postavit do první formace, proč je přesilovka katastrofální a jak měl brankář reagovat při inkasovaném gólu. Tento specifický druh hokejového fanatizmu má ale jeden háček. Nejvíc křičí a nejtvrději kritizují ti, jejichž největším fyzickým výkonem za poslední rok bylo doběhnutí ujíždějící tramvaje.
Když o taktice rozhoduje pupek a půllitr
Je to neuvěřitelný paradox. Na ledě bruslí lidé, kteří sportu obětovali celé své dětství, mládí i zdraví. Lidé, kteří mají za sebou tisíce hodin náročných tréninků, přísnou disciplínu a hrají pod nepředstavitelným psychickým tlakem. Na druhé straně obrazovky sedí expert v dresu na gauči, v jedné ruce drží lahváče, druhou se škrábe na břiše a s pusou plnou chipsů řve do televize "Ty seš nemehlo, jak tohle mohl nedat?". Úroveň sebevědomí průměrného českého fanouška stoupá s počtem vypitých piv, zatímco úroveň jeho reálné sportovní formy se blíží k nule.
Lynčování na internetu jako druhý národní sport
S příchodem sociálních sítí se lynčování přesunulo z hospod do komentářů. Stačí jedna nepovedená nahrávka nebo prohraný zápas a z hrdinů národa se stávají terče slovních útoků. Internetoví bojovníci bez špetky empatie posílají profesionální sportovce kopat kanály a hroutí se z toho, že jim parta kluků na ledě zkazila večer. Proč máme tak obrovskou potřebu plivat na lidi, kteří v té aréně reálně stojí a bojují, zatímco my se jen díváme?
Kompenzace vlastních šedých životů
Psychologie má pro tohle chování celkem jasné vysvětlení. Promítání vlastního ega do sportovních týmů je nejjednodušší způsob, jak zažít pocit vítězství a důležitosti bez jakéhokoliv vlastního přičinění. Když naši kluci vyhrají, máme pocit, že jsme vyhráli my, a naše šedá reailta na chvíli dostane barvy. Když ale prohrají, bereme to jako osobní selhání. Kritika elitních sportovců je pro gaučové trenéry levným ventilem pro vlastní životní frustrace, chybějící disciplínu a neúspěchy. Je totiž mnohem snazší zkritizovat třeba Červajze na Facebooku než se zvednout z gauče a jít si ráno zaběhat.
Chce to trochu pokory
Mistrovství světa je skvělá zábava, emoce k němu patří a křičet radostí nebo zklamáním u televize je naprosto v pořádku. Než ale příště napíšete na internet nenávistný komentář o tom, jak je někdo neschopný, zkuste se podívat na své vlastní břicho a položit si otázku. Kdy jsem naposledy překonal sám sebe já?
Komentáře
Odeslané komentáře se nejdřív moderují a až potom se objeví veřejně pod článkem.