Cestování jako instagramová posedlost: Nejezdíme za zážitky, ale pro fotky

Konec objevitelů, nástup sběratelů důkazů

Kdysi bylo cestování způsobem, jak utéct před rutinou, digitálním šumem a ztratit se na chvíli v neznámu. Znamenalo to odpojení. Dnes je to přesně naopak. Z cestování se stal mainstreamový produkt, povinná komodita a jedno z hlavních měřítek společenského úspěchu. Destinace už nevybíráme podle toho, co nás vnitřně láká, ale podle toho, jak budou vypadat na displejích našich chytrých telefonů.

Upřímně si odpovězte na krutou otázku: Kdybyste měli před odletem do exotické destinace podepsat smlouvu, že si nesmíte pořídit jedinou fotografii a nikomu nesmíte říct, kde jste byli, investovali byste do takové cesty statisíce a hodiny nepohodlí v letadlech? Pro drtivou většinu moderních cestovatelů by taková dovolená zcela ztratila smysl. Zážitek bez digitálního důkazu pro veřejnost jako by se dnes už ani nestal.

Instagramová kulisa

Tento masivní posun vnímání proměnil samotnou podstatu toho, jak se na místech chováme. Místo toho, abychom nasávali atmosféru, ochutnávali jídlo a komunikovali s místními, trávíme drahocenný čas hledáním správného světla a ideálního úhlu. Stojíme v absurdních frontách na to jedno místo z Instagramu, abychom si pořídili naprosto identickou fotografii jako miliony lidí před námi.

Naše vlastní dovolená se tak paradoxně stává prací na plný úvazek. Jsme neplacenými herci i režiséry ve vlastním propagačním filmu. Kultura, příroda a historie navštívených zemí nás zajímají jen do té míry, do jaké mohou posloužit jako estetické pozadí pro naše internetové já.

Past falešného statusu, která nás pomalu vysává

Nejsmutnějším aspektem této novodobé cestovatelské horečky je fakt, že nejezdíme odpočívat, ale pracovat na své vlastní společenské image. Cestování se stalo nástrojem k budování osobního brandu a k vyvolávání sociálního tlaku. Kupujeme si letenky, které si mnohdy ani nemůžeme dovolit, jen abychom se udrželi v této nekonečné hře na dokonalost a nepřipadali si méněcenní.

Je na čase si přiznat, že neustálé balení kufrů z nás nedělá lepší, zajímavější ani hlubší lidi. Někdy je mnohem větším hrdinstvím zůstat doma a najít vnitřní klid v obyčejnosti každodenního života a tvrdé práci, než se hnát přes půl planety jen proto, abychom nakrmili algoritmus další lživou fotkou o svém neobyčejném štěstí.