„Dnešní hry jsou mrtvé!“ Generace devadesátek se hádá: Byl Doom brutálnější než dnešní GTA a proč Age of Empires ničí moderní tituly?

Když se dnes lidé hádají o nejlepší hře všech dob, většinou nezůstane jen u jednoho jména. Každý má svého krále. Někdo nedá dopustit na legendární Age of Empires II, jiný přísahá na temný hororový svět Doom 3. A pak tu jsou fanoušci starých tahových strategií, kteří dodnes tvrdí, že žádná moderní hra nepřekonala kouzlo klasických „tahů“, kdy člověk plánoval každý krok jako šachový velmistr.

Právě tahové strategie byly v devadesátkách symbolem inteligentního hraní. Žádné zběsilé klikání, ale přemýšlení. Hráči trávili hodiny nad mapami, budovali armády a ničili soupeře trpělivostí. Tituly jako Heroes of Might and Magic III se staly doslova drogou. Dodnes existují lidé, kteří tuhle hru hrají pravidelně a tvrdí, že novodobé strategie jí nesahají ani po kotníky.

Jenže skutečnou válku mezi hráči rozpoutal až nástup akčních her. Když přišel první Doom, rodiče šíleli. Média tvrdila, že hra podporuje násilí, kazí děti a učí je brutalitě. Jenže přesně to hráče přitahovalo. Temné chodby, démoni, krev a strach. Doom nebyla jen hra, byl to kulturní šok. A když o deset let později vyšel Doom 3, mnoho hráčů si doslova sedlo na zadek. Grafika byla na svou dobu neuvěřitelná. Tma, baterka a monstra vyskakující ze stínů způsobovaly infarkty i dospělým chlapům.

Mnozí dodnes tvrdí, že Doom 3 byl poslední opravdu děsivý Doom. Moderní díly jsou rychlé a efektní, ale prý už nemají tu atmosféru. A možná na tom něco je. Tehdejší hry totiž nevznikaly podle marketingových tabulek. Vývojáři riskovali. Nebáli se hráče vyděsit, naštvat ani potrápit.

Stejnou revoluci způsobila i série Age of Empires. Ve chvíli, kdy lidé poprvé začali stavět vesnice, těžit zlato a posílat rytíře do bitvy, bylo jasno, že strategie už nikdy nebudou stejné. Druhý díl se stal absolutní legendou. Dodnes se pořádají turnaje a komunita kolem hry stále žije. A není divu. Kombinace historie, taktiky a jednoduchého principu byla geniální.

Hráči milovali i to, že každá civilizace byla jiná. Jednou jste hráli za Brity, podruhé za Mongoly. Každá bitva měla jinou atmosféru. A hlavně — hra měla tempo. Dnes si mnoho lidí stěžuje, že moderní strategie jsou překombinované nebo naopak příliš jednoduché.

Když se řeknou nejlepší hry mezi lety 1990 až 2005, seznam je nekonečný. Half-Life změnil vyprávění příběhu ve hrách. Counter-Strike zase zničil tisíce školních docházek a internetových kaváren. Stačilo slyšet legendární „Fire in the hole!“ a všichni věděli, že se blíží problém.

Pak přišlo Grand Theft Auto: Vice City a hráči najednou mohli dělat téměř cokoliv. Krást auta, jezdit po městě, poslouchat rádio a vyvolávat chaos. Vice City mělo styl. Neonové barvy, hudbu osmdesátých let a atmosféru mafiánského filmu. Pro mnoho lidí je to dodnes nejlepší GTA všech dob.

Nelze zapomenout ani na Warcraft III. Tahle hra nebyla jen strategie. Byla to továrna na budoucnost herního průmyslu. Právě z modifikací Warcraftu vznikly první MOBA hry, které dnes vydělávají miliardy. Kdo tehdy hrál Warcraft přes noc po LAN síti, ten ví, jaké to bylo šílenství.

A pak tu byl český fenomén — Mafia. Hra, která ukázala, že i české studio může vytvořit světový hit. Příběh Tommyho Angela se stal legendou. Dabing, hudba i atmosféra Ameriky třicátých let byly tak silné, že mnozí fanoušci tvrdí, že novodobý remake nikdy nepřekonal originál.

Obrovskou stopu zanechal i Diablo II. Lidé kvůli němu nespali, hádali se a ničili myši neustálým klikáním. Honba za lepší výbavou byla nekonečná. A právě tady vznikla závislost na „ještě jednom dropu“, kterou dnes používají skoro všechny online hry.

Zajímavé je, že staré hry často nebyly technicky dokonalé. Padaly, sekaly se a některé měly příšernou grafiku už pár let po vydání. Jenže měly něco, co dnes mnohým chybí — osobnost. Každá hra byla originál. Dnes se hráči často hádají, že moderní tituly vypadají nádherně, ale po pár týdnech si na ně nikdo nevzpomene.

Možná právě proto se tolik lidí vrací ke starým klasikám. Nostalgie je silná zbraň. Stačí slyšet hudbu z Age of Empires nebo první zvuky z Doomu a člověk je okamžitě zpátky v době, kdy největším problémem bylo, jestli rodiče dovolí ještě hodinu hraní.

A která hra je tedy nejlepší všech dob? Odpověď asi nikdy nebude jednoznačná. Pro někoho je to Doom, protože změnil akční hry navždy. Jiný bude do smrti bránit Age of Empires II jako krále strategií. Další nedá dopustit na Mafii, Diablo nebo Half-Life.

Jedno je ale jisté. Období mezi lety 1990 až 2005 bylo zlatou érou her. Byla to doba experimentů, odvahy a legend, o kterých se mluví dodnes. A možná právě proto dnešní hráči pořád vzpomínají na staré časy. Nešlo jen o hry. Šlo o zážitky, první počítače, probdělé noci a kamarády namačkané kolem jednoho monitoru.

A upřímně? Možná měli pravdu. Možná už takové hry opravdu nikdy nevzniknou.